Lucky filmový labyrint

11. ledna 2012 v 11:46 | Péťule
Zdroj: LUCKAV.CZ
Věra Míšková, Právo (novinky.cz)
Zcela novou hereckou podobu ukazuje v Labyrintu, prvním českém filmu tohoto roku, zpěvačka a herečka Lucie Vondráčková: už žádná snowboarďačka ani muzikálová hvězdička Kvasky, ale hlavní hrdinka thrilleru, který scenárista a režisér Tomáš Houška situoval do labyrintu pražských podzemních chodeb.




Do nich se dostane ambiciózní novinářka Renata při natáčení reportáže o současné mystice. Renata sice navštěvuje především rituály satanistů, ale náhoda ji dovede také k pátrání po legendárních tajných chodbách, které od dob Rudolfa II. protínají podzemí pod starou Prahou.

Pověst o středověkých katakombách a další stopy vtáhnou do děje i mladého historika a Renatina bývalého přítele (Jan Zadražil), experta na statiku sklepů (Martin Zbrožek) a Renatinu exotickou spolubydlící Kiaru (Mary Coronado). Pod sklepem domu opravdu objeví další skryté chodby a v honbě za senzačním objevem se je na vlastní pěst rozhodnou prozkoumat.

Nekonečný a nepřehledný labyrint chodeb ale budí hrůzu a skupině brzy nezbývá než zoufale volat o pomoc a začít bojovat o holý život. Teprve v podzemí se navíc ukáže, že každý ze "ztracených" má své důvody, proč se tam vydal.

Skutečné labyrinty a fantazie
"Pod středověkou Prahou - stejně jako pod většinou ostatních středověkých evropských měst - byly rozsáhlé podzemní systémy," říká Houška, kterého k napsání scénáře inspirovaly legendy, které se k chodbám pod Starým Městem a Malou Stranou vážou.

Chodby mohly sloužit k tajným rituálům, jako únikové chodby, tajné chodby vedoucí z Hradu, ale například v rudolfinské době také k vyvolávání nadpřirozených sil nebo k ukrývání pokladů. Není tedy divu, že i dnes dávají dost prostoru pro bujnou fantazii.

Houška navíc propadl pověstem o pražském podzemí už jako student letenského gymnázia Nad Štolou. "Sousedící legendární Rudolfova štola byla v té době naprosto zanedbaná. Dalo se do ní vstoupit rezavými vraty ze Stromovky, u nichž někdo upálil zámek. Takže jsme tam pochopitelně lezli a prožívali tam obrovsky adrenalinová dobrodružství," vzpomíná autor.

Do filmu ani nemusel psát postavu klasického padoucha, protihráče, s nímž by se čtyři hrdinové před kamerou otevřeně utkávali. Tím největším protihráčem jim byl labyrint, který z nich dokázal vyždímat nejsyrovější emoce a brutálním způsobem prověřil jejich charaktery.


Natáčení nadoraz
Protože do labyrintu pražských podzemních chodeb se nelze dostat, natáčelo se v katakombách ve Znojmě. "V ateliéru jsme točit nechtěli, protože atmosféru podzemí nelze nakašírovat," říká režisér a dodává: "Skutečné podzemí je tisíckrát přestavěné, překopané, má zazděné vchody a jiné zas probourané na nových místech, je tam voda, bahno…"

Toho všeho si užili herci i štáb za dva týdny natáčení vrchovatě, a jak říká režisér, i jejich charaktery to prověřilo. "Nějaká část štábu se hodně sblížila, někteří byli naopak naštvaní a otrávení, v nepohodě z toho, že s tím až takhle nepočítali. Bylo to složité a těžké."

Také Lucie Vondráčková vzpomíná, že byli všichni hodně vyčerpaní.
"Těžké krosny, boty a obličeje od bláta, nikde možnost se narovnat. Vím, že jsem tehdy v podzemí zhubla asi o 5 kg. A naše role tam dole často nebylo až tak úplně nutné hrát. Prostě se nám všechno dělo, řvali jsme na sebe a měli hysteráky."

Soustava chodeb pod Znojmem měří zhruba 25 km, byla budována od 13. do konce 17. století, postupně sloužila jako sklepení k uskladňování vína a piva, později jako úkryt. Turistům je přístupný jen jeden kilometr širších osvětlených katakomb, ale filmaři pracovali mnohem dál, až v úzkých, stísněných chodbičkách.

"V jednu chvíli jsem v jedné z těch chodeb zůstal sám, a protože jsem měl s sebou jen takovou malou kempinkovou svítilničku, zhasl jsem ji, aby se mi nevybila baterka. Nastala absolutní tma. V tu chvíli to na člověka lehne, a je to opravdu děsivé," vzpomíná režisér.

Bahenní make-up
"Nebyl čas na umazávání se v obličeji a na rukách nějakým decentním make-upem rádoby bahnem. Prostě jsme ponořili ruce do tý zabahněný země přímo pod našima nohama a napatlali si ji na vlasy, obličej, krk… všude," popisuje Vondráčková neobvyklé maskování a Jan Zadražil doplňuje, že bahenní nános se týkal i kostýmů:

"Měli jsme stále jedno oblečení, tzv. bahenní komplet, takže odpadla starost s návazností záběrů," vzpomíná teď už s úsměvem herec, který společně s ostatními trávil pod zemí zhruba dvanáct hodin denně.

"To prostředí je opravdu velmi nepřátelské," přiznává Houška. "Když naše postavy řešily, že uhnuly z cesty a nevědí kudy se vrátit, nebo když se pohádaly, šlo sice o situace popsané ve scénáři, ale herci do nich vletěli úplně sami od sebe, protože takhle to na place prostě bylo. Udělat jeden krok do postranní chodby znamenalo riskovat, že se člověk ztratí ve třicetikilometrovém labyrintu," říká režisér.

Jan Zadražil na otázku, jak pobyt v podzemí ovlivnil jeho herectví, odpovídá: "Bezesporu ovlivnil. Je otázka, jestli k lepšímu, anebo naopak. To neposoudím." Diváci to mohou posoudit od příštího čtvrtka, tedy od mysticky působícího data 12. 01. 2012.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama