Nejsem v citech jako Vítr, říká zasnoubená Lucie Vondráčková

22. dubna 2011 v 11:20 | Péťule
Jednatřicetiletá zpěvačka Lucie Vondráčková sklízí úspěchy na všech frontách. Fanoušci ji ocenili prvním místem v anketě TýTý, její partner, hokejista Tomáš Plekanec zase zásnubním prstenem. "Nejsem v citech jako Vítr," parafrázuje Lucie Vondráčková v rozhovoru pro iDNES.cz svůj velký hit a připouští, že svatební zvony budou znít co nevidět.
Cítíte, že je to s Tomášem Plekancem opravdu vážné? Zásnuby, společné bydlení...
To nejsou rozhodnutí, která by člověk dělal z rozmaru. Myslíte jako, že bych řekla Tomášovi ano jen tak ze srandy? Víte, já moc neumím brát vážné věci nevážně. Nejsem v citech jako Vítr.
Takže touha po usazení se po boku milovaného člověka je v tomto případě velká?
Vy máte zvláštní otázky (smích). Pokud v životě potkáte někoho, koho si vážíte, respektujete ho, čtete podobný knížky a ještě vás dokáže rozesmát tak, že vás bolí bránice, tak se radši opravdu po boku té osoby usadíte. Čekání na ni totiž může někdy trvat i třicet let.
To je holt život. Vy to máte o to "horší", že vaši rodiče, tedy Jiří Vondráček a Hana Sorrosová, jsou spolu už dlouho, a tak se logicky nabízí, že se k tomuto rodinnému ideálu budete chtít přiblížit. Myslíte, že se to povedlo?
To vám budu moct říct za takových 34 let. Tak dlouho jsou, myslím, naši spolu.
Chápu, ale svatba je už na spadnutí. Kdy ji plánujete?
Líbí se nám období teď a tady. Co bude dál, ukáže čas.

Lucie Vondráčková
Za Tomášem létáte do Kanady. Myslíte, že právě zde zapustíte kořeny?
Je to trochu obráceně. Nelítám za Tomášem do Kanady, ale spíš někdy z Kanady do Čech. Kořeny má ale člověk podle mě tam, kde se narodí a studuje.
O tom bychom mohli polemizovat. Já se třeba narodil v Bosně, ale studoval jsem v Česku... Už máte v Kanadě přátele, nebo si připadáte opuštěně?
Nikdy jsem si nikde na světě nepřipadala opuštěně. Když nebyla láska, měla jsem velkou oporu ve svých posluchačích. Teď si vážím toho, že mám obojí.



To zřejmě máte. Stát se Zpěvačkou roku na TýTý už o něčem vypovídá. Jak hodnotíte tento výsledek, je to pro vás závazek, že v žádném případě nepolevíte?
Je to povzbuzení do další práce. Je pro mě hodně důležité vědět, že to, co děláme, nachází své posluchače, kteří vnímají muziku, melodie, texty a příběhy podobně jako já. Pak je radost jet dál a nezastavovat.
Jak vůbec hodnotíte letošní výsledky TýTý, Karel Gott už nebyl první, byl až třetí. Chce snad posluchač změnu?
To netuším. Jednou je to tak, podruhé zase jinak. Nevyvozovala bych z toho žádné závěry. Moc se mi ale líbí, jak pan Gott sám dokáže ocenit své kolegy. Je velkorysý a bere věci s nadhledem. To obdivuju.
Lucie Vondráčková
U vás si všímám jedné zásadní věci, na rozdíl od vašich kolegyň jste méně vidět ve společenských magazínech, přesto si nemůžete stěžovat na přízeň, potažmo na prodejnost desek. Čím to?
Nemám pocit, že je oblíbenost písniček přímo úměrná počtu fotek z nějakého večírku. Záleží spíš na tom, jestli vaše práce osloví ty, pro které ji děláte. Radši cestuji a sbírám zážitky, abych pak měla o čem hrát a zpívat. Teď jsme míchali písničku do filmu a to byla zase trochu jiná práce, než když připravujete celou desku. Pořád se učím.
Zeptám se možná ještě jinak, do jaké kategorie zpěvaček se řadíte, pokud jde o široké spektrum žánrů?
Jsem takovej folk pop mimozemšťan. Někdy mám chuť udělat pořádný taneční remix, jindy stačí kytara a dobře napsaný vícehlas. Poslouchám Seala i Keshu a líbí se mi jemné cestování mezi žánry.
Lucie Vondráčková
A není tam tedy touha se u některého natrvalo zastavit?
Takhle podle mě nejde přemýšlet. Buď vaše hudba koresponduje s tím, jak vyzařujete vy jako člověk, nebo to nefunguje a pak nic z toho, co děláte, posluchače nezajímá. Já jsem z divadla zvyklá na emoce a příběhy. Ty pak potřebuji předávat i v písničkách. A je mi jedno, jestli je pop folk vnímán jako ne dost hlubokomyslný žánr. Užiju si dost přemýšlivých hloubek v Dostojevském a v Shakespearovi. Hudba je pro mě odlehčení.
Před pár dny vám vyšel klip Kočičí z desky Dárek. Jaké je poslání tohoto klipu, co píseň odráží?
Někdy je těžký se rozloučit. Ale pokud víte, že ten druhý vám dává volnost, je to pro něho vysvobození, máte jeho souhlas s tím, co přijde dál, hodně se vám uleví. Celá písnička je psaná z druhé strany. Z pohledu kočky, která odchází.
Vzala jste si nějakou kočku i do Kanady, nebo je netrápíte transportem?
To určitě ne. Česká kočička mňouká česky, ta by byla v Kanadě dost mimo. Ale máme Barta. Je to Kanaďan a rozumí francouzštině i angličtině. Našel si nás v útulku a už neodešel.

Cítíte, že je to s Tomášem Plekancem opravdu vážné? Zásnuby, společné bydlení...
To nejsou rozhodnutí, která by člověk dělal z rozmaru. Myslíte jako, že bych řekla Tomášovi ano jen tak ze srandy? Víte, já moc neumím brát vážné věci nevážně. Nejsem v citech jako Vítr.
Takže touha po usazení se po boku milovaného člověka je v tomto případě velká?
Vy máte zvláštní otázky (smích). Pokud v životě potkáte někoho, koho si vážíte, respektujete ho, čtete podobný knížky a ještě vás dokáže rozesmát tak, že vás bolí bránice, tak se radši opravdu po boku té osoby usadíte. Čekání na ni totiž může někdy trvat i třicet let.
To je holt život. Vy to máte o to "horší", že vaši rodiče, tedy Jiří Vondráček a Hana Sorrosová, jsou spolu už dlouho, a tak se logicky nabízí, že se k tomuto rodinnému ideálu budete chtít přiblížit. Myslíte, že se to povedlo?
To vám budu moct říct za takových 34 let. Tak dlouho jsou, myslím, naši spolu.
Chápu, ale svatba je už na spadnutí. Kdy ji plánujete?
Líbí se nám období teď a tady. Co bude dál, ukáže čas.
Lucie Vondráčková
Za Tomášem létáte do Kanady. Myslíte, že právě zde zapustíte kořeny?
Je to trochu obráceně. Nelítám za Tomášem do Kanady, ale spíš někdy z Kanady do Čech. Kořeny má ale člověk podle mě tam, kde se narodí a studuje.
O tom bychom mohli polemizovat. Já se třeba narodil v Bosně, ale studoval jsem v Česku... Už máte v Kanadě přátele, nebo si připadáte opuštěně?
Nikdy jsem si nikde na světě nepřipadala opuštěně. Když nebyla láska, měla jsem velkou oporu ve svých posluchačích. Teď si vážím toho, že mám obojí.

Cítíte, že je to s Tomášem Plekancem opravdu vážné? Zásnuby, společné bydlení...
To nejsou rozhodnutí, která by člověk dělal z rozmaru. Myslíte jako, že bych řekla Tomášovi ano jen tak ze srandy? Víte, já moc neumím brát vážné věci nevážně. Nejsem v citech jako Vítr.
Takže touha po usazení se po boku milovaného člověka je v tomto případě velká?
Vy máte zvláštní otázky (smích). Pokud v životě potkáte někoho, koho si vážíte, respektujete ho, čtete podobný knížky a ještě vás dokáže rozesmát tak, že vás bolí bránice, tak se radši opravdu po boku té osoby usadíte. Čekání na ni totiž může někdy trvat i třicet let.
To je holt život. Vy to máte o to "horší", že vaši rodiče, tedy Jiří Vondráček a Hana Sorrosová, jsou spolu už dlouho, a tak se logicky nabízí, že se k tomuto rodinnému ideálu budete chtít přiblížit. Myslíte, že se to povedlo?
To vám budu moct říct za takových 34 let. Tak dlouho jsou, myslím, naši spolu.
Chápu, ale svatba je už na spadnutí. Kdy ji plánujete?
Líbí se nám období teď a tady. Co bude dál, ukáže čas.
Lucie Vondráčková
Za Tomášem létáte do Kanady. Myslíte, že právě zde zapustíte kořeny?
Je to trochu obráceně. Nelítám za Tomášem do Kanady, ale spíš někdy z Kanady do Čech. Kořeny má ale člověk podle mě tam, kde se narodí a studuje.
O tom bychom mohli polemizovat. Já se třeba narodil v Bosně, ale studoval jsem v Česku... Už máte v Kanadě přátele, nebo si připadáte opuštěně?
Nikdy jsem si nikde na světě nepřipadala opuštěně. Když nebyla láska, měla jsem velkou oporu ve svých posluchačích. Teď si vážím toho, že mám obojí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama